890 gramů skutečného života - II.

Dveře na ARO se otevřely.  Poprvé absolvuji rituál dezinfikování rukou. Oblékám návleky. Sestra mne drží pod loktem. Jdeme úzkou světlou chodbou a míjíme řadu zavřených dveří.  Co je za nimi? Vcházíme do malé místnůstky – podruhé rituál dezinfekce rukou. Už se ničeho nesmím dotknout. Otvírají se jedny prosklené dveře, míjím sesternu a vcházím do posledních skleněných dveří a přede mnou se otvírá „jiný svět“. Šest inkubátorů jako satelity  –  a v kterémkoliv z nich může být můj syn. Ve kterém?

Očima těkám po místnosti. Přibitá k podlaze. Alarm monitoru řve a sestry dělají něco s dítětem v jednom z inkubátoru. Nikdo si mne nevšímá. Priority jsou tu jasně dané – 100% pozornost pro záchranu všech těch dětí. Po pár minutách ke mně přichází sestra a vede mne ke krajnímu inkubátoru a říká – tak tady ho máte.

Dívám se na kostřičku potaženou kůží, lesklou a průhlednou. Dívám se na obličejík, který z  velké části zakrývá maska a hadice přivádějící vzduch. Dívám se na to zvířátko, které připomíná narozeného neohrabaného slepého krtka, dívám se, na nedovyvinutou čelist. Dívám se na chlupatou tvář. Dívám se…a sama sobě říkám: Tohle je můj syn. Tohle je můj syn. Mateřský pud nefunguje. Geny se neozývají. Vím, že kdyby mne přivedli ke kterémukoliv jinému inkubátoru, věřila bych, že to dítě uvnitř je moje.

Sestra mi vysvětluje základní pravidla. Režim spaní a ošetřování, režim kontroly…a aktuální stav. Váha 740g. Moje dítě nemá ani 75dkg!!! Popisuje, co je třeba dělat, když začne houkat  alarm. Dítě je napojené na monitor, který kontroluje srdeční činnost, dechovou frekvenci a nasycení krve kyslíkem (saturaci). Pokles vždy spouští alarm. Zvláštní alarm signalizuje zástavu srdce – pauzu. Jiný alarm pokles teploty v inkubátoru.

Při pauze jsou sestry u inkubátoru do tří vteřin. Při bradykardii nepatrný zlomek času vyčkávají, zda si dítě dokáže samo dech srovnat. Při poklesu teploty v inkubátoru mají na reakci 2 minuty.

Jsem v jiném světě – ve světě divného ticha a šumění, ve světě alarmů, ve světě hrozného horka. Ve světě rychlosti a absolutní soustředěnosti. Ve světě, kde jde o život.

Sestra mě žádá, aby v případě, že začne „houkat“ alarm u mého dítěte, jsem nechala vše na nich. Zachovala klid a udělala jim místo. A tak se programuji. Programuji se ke klidu, rozvaze a důvěře, že moje případná hysterie syna nezachrání.

A tak stojím u „svého“ inkubátoru, je mi hrozné horko a znovu si dezinfikuji ruce, protože si poprvé mohu sáhnout na syna. Obdivuji jistotu sestry, se kterou s ním zachází – protože já jsem absolutně neohrabaná a strach, že mu ublížím, blokuje mé pohyby. Je tak malý, tak křehký, tak bezvládný…

Učím se, jak synovi změřit teplotu, jak ho přebalit, jak ho očistit hypermanganem. Tak banální věci, které u 3kg mimina považujete za normální – se tady mění v přesně koordinovaný „proces“.

A uvědomuji si: že moci se ho dotknout a změřit teplotu je pro mne „zázrak“. Přijdou chvíle, kdy na svého syna nebudu moci sahat a mezi námi zůstane stěna inkubátoru jak neproniknutelná hradba – ale to mne v tuhle chvíli ani nenapadlo.

Naivně jsem věřila, že všechno bude dobré. Můj syn si vybojoval 37 hodin, během kterých splnily svou funkci kortikoidy. Můj syn si vybojoval dostatečně silné plíce na to, aby nemusel mít vzduch sycený kyslíkem.  Bezmezně jsem věřila v sílu toho malého organismu.

A proto můj první pozdrav byl: „Ahoj chlape.“

Strávila jsem se synem svou první hodinu a pak se musela vrátit na JIP, kde jsem ležela.

Pamatuji si spoustu věcí, ale vůbec ne to, co jsem dělala zbytek času.  Tohle můj mozek prostě neuchoval.

Druhý den jsem v dohodnutý čas šla zase za synem.  Třikrát dezinfekce rukou a pak pokaždé, když jsem sáhla na něco mimo inkubátor. Měřím teplotu, přebaluji…sestra hlásí aktuální váhu a počet pauz a bradykardií. A pak se zeptá: „Chcete si ho pochovat?“ Chápete? Já si mohu pochovat své dítě!!! Neváhám. Usedám do křesla, které je pro tyhle účely určené, rozepínám košili, sestra opatrně a přece s velkou jistotou vyndavá syna z inkubátoru a pokládá mi ho na hrudník. Upravuje všechny hadičky a čidla, balí nás do deky. Takhle sedím tři hodiny a můj syn spí.

Je to neskutečné. Na prsou mi leží něco tak drobného, tak chatrného a přitom tak příjemně hřejivého…bojím se pohnout, abych nezměnila polohu syna a nezpůsobila problémy. Nemohu mu dát pusu na čelo, nemohu ho pohladit, ale držím ho. Držím ho!

Ozve se zvuk alarmu. Sestra je ihned u mne, odhazuje deku a masíruje synovi hrudník a říká: „Dýchej, dýchej…“  Slyší ji?  Zažila jsem první zástavu a ani se nepohnula. Alarm přestal houkat, sestra nás zase zabalila a řekla: „Je to dobré.“ Usmála se a odešla.

Tohle budu zažívat denně nesčetněkrát. Zvyknete si. Zvyknete si na fakt, že vašemu dítěti přestane bít srdce. Zvyknete si na ten divný klid a koncentraci, kterou musíte udržet. Zvyknete si na fakt, že stát se může cokoliv.

Každý den chovám svého syna bez přestávky 3-4hodiny. A přemýšlím o tom, že mu v danou chvíli nemohu víc dát. Že může-li si brát odněkud energii, ať ji saje ze mne. Může-li si brát pocit bezpečí a klidného spánku, ať si ho vezme. Ať slyší tlukot mého srdce, cítí mou kůži a slyší můj dech a hlas…ať na chvilku může mít pocit, že jsem ho neopustila.

A přemýšlím o tom, že má-li se stát to nejhorší, chci, aby jeho život byl dobrý. Aby tu „chvilku“ mohl být šťastný a spokojený. Při každém alarmu, při každé pauze, mu v duchu říkám: „Jsem tady a neodejdu.“

V tu chvíli ještě nevím, že vedle v místnosti s dalšími šesti inkubátory se odehrává drama – to nejtěžší. Rodiče dali souhlas k odpojení své několikatýdenní holčičky z přístrojů. Po těžkém krvácení do mozku, které neustávalo, trpěla v neskutečných bolestech a smrt se blížila pomalu, ale o to s větší neurvalostí a razancí. Rodiče sedí u inkubátoru a doprovázejí svou dceru až do konce. Nechtějí, aby právě v téhle chvíli byla sama. Drží ji za ruku, už se nemusí dívat na obrazovku nad inkubátorem – všechno „mlčí“. Drží ji za ruku celé čtyři hodiny. A sedí u inkubátoru ještě nějakou dobu potom…

Život a smrt jsou tady realitou. A každý z nás se musí připravit na to, aby obstál – obstál v doprovázení dítěte k životu… nebo smrti. Co bylo včera - nemusí být dnes. Co bylo před hodinou -nemusí být teď, co je teď - změní alarm během vteřiny.