890 gramů skutečného života - I.

Ploužím se shrbená v noční košili nemocniční chodbou. Sestra vedle mne se ptá, jestli přeci jen neměla vzít vozík. Ujišťuji ji, že ne. Když konečně stojíme před dveřmi dětského ARA, podlamují se mi nohy, ale z jiného důvodu. Nevím, co mne za těmi dveřmi čeká. Vím jediné, že mám v mobilu sms ze včerejšího dne: “Máš syna. 890g, 32cm.“

muj synLea Zvoníme na zvonek a mne se posledních pár měsíců promítne v hlavě rychlostí světla.

Chtěla jsem holčičku a nepochybovala, že ji už vlastně mám. Myslela jsem si to asi jediná. Kdo se na mne jen zdálky podíval, tvrdil: „To je jasný, to je kluk.“

Prvních pět měsíců jsem si fakt užívala. Žádné nevolnosti – jen trochu víc spaní. Zvládli jsme dovolenou v Řecku, pár výletů po Čechách s foťáky kolem krku. Chodila jsem nalíčená, dobře oblečená, s boty na podpatku. Dokonce jsem kamarádce vizážistce dělala dvakrát model na prezentační fotky.

Pak jsem jednoho dne šla v naprostém klidu na standardní gynekologickou prohlídku. Když mi doktor pomáhal z toho mnou nenáviděného křesla, byl vážný a dal mi na výběr: Buď slíbím, že budu dodržovat klidový režim doma nebo mne pošle do nemocnice, abych si odležela zbytek těhotenství tam. Začínala jsem se „otvírat“ (pánové prominou tenhle obrat).

Odcházela jsem s „knedlíkem v krku“, volala partnerovi a doma si v „lacláčích“ lehla. S notebookem na kolenou. Vydržela jsem to pár dní. A pak se pomalu vrátila do „normálního režimu“ – jen jsem nenosila nic těžkého. Záludnost toho všeho byla v tom, že mi nic nebolelo, žádné varovné signály. Cítila jsem se velmi dobře.

O měsíc později (v sedmém měsíci), bylo to v pondělí, jsem ráno vstala – se všemi příznaky, že se něco po….. Kontrakce, tvrdnutí břicha, krvácení… Zrušila jsem telefonicky plánovanou prezentaci u jednoho klienta, zavolala svému gynekologovi a odjela v doprovodu partnera na akutní kontrolu. Když mi zase pomáhal z křesla, zavolal si ho do ordinace a řekl: „Odvezte ji do jakékoliv fakultní porodnice. V případě, že by porodila, bude tam o dítě postaráno lépe než ve standardní nemocnici.“

Absolvovala jsem jízdu do Prahy do jedné nejmenované nemocnice. V ruce jsem držela zprávu od svého lékaře s „povelem“ STATIM – ten mi měl zajistit, že mne okamžitě přijmou na porodní sál.

Trochu jsme bloudili, a když nakonec porodní sál našli a po drahné chvíli otevřela sestra, štěkla na mne: „A ve kterém jste jako měsíci? Jděte si vyřídit nejdříve kartu na ambulanci.“ Ambulance byla úplně někde jinde, procházeli jsme nekonečnými chodbami a já čas od času zastavila a vydýchávala kontrakce. Kouzelné slovíčko STATIM asi nefunguje.

Když jsem po další hodině měla v ruce konečně kartu a měla přijít na řadu, odešel lékař k akutnímu porodu. Tak tedy dalších 30 minut. Seděla jsem na židli, nohy od sebe – protože jinak už to nešlo. Konečně na mne přišla řada, svlékám se v kabince, sestra otevře dveře a oznamuje mi, že mám vydržet ještě asi 20 minut, než si lékaři předají službu. Čekám. Je to nekonečné. Konečně zase lezu na to hnusné křeslo. Lékař mne ani řádně neprohlédl a zařval: „Vozík, odvoz na sál – jestli toho ještě bude vůbec schopná!“

Pak se velice pečovatelsky zeptal, jak dlouho už v nemocnici jsem – zamyslela jsem se – asi dvě a půl hodiny.

Co se dělo potom, za dveřmi sesterny nebudu interpretovat – v každém případě jediný on asi věděl, co znamená STATIM.

Přejezd chodbami jsem „přežila“ a byla jsem tam, „odkud jsem vyšla“. Na porodním sále.

Rozeběhla se neskutečná „záchranářská akce“ – současně mi měřili tlak, dělali ultrazvuk, vyšetřovali, napichovali infuzi, sepisovali kartu…několik doktorů, několik sester… Po infuzi na zmírnění kontrakcí přišla kontrolovaná tachykardie. Volili to menší zlo. Svalové křeče a třes těla se nedal ovládat. Nevím, jaký byl na mne pohled a bylo mi to jedno. Soustředila jsem se na to, abych necvakala zuby. Očima jsem hledala svého partnera – potřebovala jsem jeden jediný klidový bod, záchytný bod. Na něco se koncentrovat. Po 20 minutách to odeznělo.

Najednou do místnosti vběhla sestra a hlásila, že mají STOP stav – inkubátory jsou plné. Ocenila jsem akceschopnost lékařky – lepší převážet dítě v „lidském inkubátoru“ než odrodit tady a pak složitě zajišťovat životní funkce mimo tělo matky. Naložili mne do záchranky a vezli do jiné pražské porodnice. Byla jsem vnitřně připravená na to, že budu rodit v sanitě. Vlastně mi to už ani nepřišlo divné.

Nerodila jsem.

V „nové“ porodnici došlo na další rozhodování – konec pánevní, dítě vystrčilo nožičku. Voda nepraskla. Dítě zastrčilo nožičku. Ukončit nebo čekat a zkusit napíchat potřebnou dávku kortikoidů na rychlé dovyvinutí plic? Byla jsem relativně v klidu, pořád jsem čekala, že to bude ještě horší. Asi nám to všem dodalo odvahy – bude se čekat.Potřebovala jsem dvě dávky kortikoidů po 24 hodinách.

A tak jsem začala odpočítávat čas. Pár hodin pro plíce mého dítěte nemají význam.

Ležela jsem za plentou na porodním sále. Prožila noc v křiku, hysterii, nadávkách, rezignaci, radostném křiku matek a dětí… Ale já pořád počítala čas. Dívala jsem se na fotku zapadajícího slunce v Norsku, kterou mi partner stihl dát do ruky a kterou fotil na sólo moto expedici. Průběžně jsem upadala do divného spánku a po dlouhé době mi přišla „navštívit“ moje totemová Lvice. Chodila jsem s ní po vyprahlé Africe, schovávala se do stínu za kámen, plazila se ve vysoké trávě. Sála jsem sílu z toho zvířecího těla a pletla si, jestli jsem to ještě já nebo už ona.Bylo ráno a mne „přestěhovali“ na pokoj vedle porodního sálu – nohy v úhlu 30 stupňů nahoře. Nejedla jsem, nepila. Pořád počítala hodiny. Začínala jsem věřit, že takhle klidně měsíc ještě přece vydržím, že to prostě zvládnu!Byl večer a další várka kortikoidů.V noci jsem spala.

Přišlo ráno a silné kontrakce.

…a rozhodnutí o ukončení císařským řezem. Posílám partnerovi krátkou sms: Rodím.

Nade mnou najednou stojí anesteziolog a já se slyším, jak říkám: „Trochu se bojím.“

Otvírám oči a vidím hodiny – nemohu přečíst kolik je. Nedokážu si to uvědomit, co to jsou čísla, jak to mám číst a znovu usínám.

Znovu se budím a u hlavy mám mobil a přijatou sms: „Máš kluka, 890g, 32cm.“ Zase usínám.

(Tenhle příběh nedokážu vtěsnat do jednoho povídání. Jak se nám všem změnil život, když se otevřeli dveře ARA a já si poprvé dezinfikovala ruce a oblékala návleky, napíši do dalšího článku.)