Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

890 gramů skutečného života - V.

Můj syn měl štěstí. Druhý den dýchá sám. Je při vědomí. Transfuzi krve se ale nevyhne. Ale to je přece banalita. Jak říkají lékaři: „Přebarvíme ho na růžovo.“

u táty...LW

Pro mne pokračuje život linkovaný rytmem ARA. Každý den to samé. Každý den cesta do Prahy – někdy rychlá, častěji úmorná v kolonách a zácpách, za hluku troubení nervózních řidičů. Každý den hledání parkovacího místa, což je den ze dne těžší. Každý den chodby a schody porodnice, každý den káva z automatu, každý den zvonění na zvonek a zvuk bzučáku. Každý den vteřiny strachu a sevření žaludku – než sestra řekne: „Pojďte dál.“ Dnes ale říká: „Počkejte si na rodičovské místnosti.“ A zaklapne mikrofon. Stačím jen vyhrknout: „A….“ Nic. Sedám si do křesílka a hlavou letí změť všeho. Mám obyčejný lidský strach. Hrdlo sevřené, trnutí zubů… Sedím tam a zase čekám. Zase čekám, co bude nebo nebude.

Nenávidím to čekání. Nenávidím tuhle místnost. Nenávidím ten typický pach (který není tím známým nemocničním zápachem – je to pach napětí a nervozity všech, kteří tady pracují, rodičů, kteří tady tráví měsíce svých životů a věří…).

Sedím a není kam odejít. S kým mluvit. Není kam uniknout. Sedím a něco ve mně se divně drží na uzdě – ale mně už se chce hrozně zařvat.

Přichází sestra. Vidím ji ve dveřích, cítím lehký tik v zátylku. Můžete jít k synovi – jen jsme dezinfikovali inkubátory. Proboha!!!! Mám ji obejmout nebo na místě zabít??

Nic, zvedám se, oblékám návleky – prostě pokračuji (den za dnem…). Těch pár hodin se synem proběhlo fajn, mile, klidně…já říkám, že normálně. I když tady není nic normální.

Domlouvám se na další den, beru si lahve na mateřské mléko, které vozím každý den zmražené a odcházím. Vyjdu z porodnice, jdu k autu… Automaticky zahýbám do ulice, kde jsem zaparkovala. Přemýšlím, hlavu stále něčím „zaměstnanou“, jdu…jsem téměř na konci ulice. Uvědomila jsem si, že jsem auto musela přejít – to se mi teď stává – prostě jsem „jinde“ a tak se vracím. Dojdu na druhý konec ulice a auto prostě nevidím. Asi jsem zaparkovala dneska v té druhé ulici…nepamatuji si to – a ten fakt ani nijak neřeším. Prostě si nepamatuji, kde jsem nechala auto. Nepodstatná záležitost. Procházím druhou ulicí. Auto nikde. Vracím se do té první. Vyndavám dálkové ovládání a cvakám s ním – čekám kde uvidím bliknout světla a uslyším známe cvaknutí. Nic. Nikde. „Mně ukradli auto.“ Žádná panika, žádný vztek, žádná lítost. „Tak jo. Je to tak. Jak se to dělá, kam se volá?“ Vytáčím městskou policii. Někdo na mne volá: „Hledáte své auto?“ Otáčím se za hlasem a přikyvuji. Starší pán v zimním kabátu za pruhovanou červenobílou závorou mi oznamuje, že ho před půl hodinou odtáhla odtahovka. Pořád nic neříkám, jen se dívám. „Včera tu zavedli modré zóny. On si toho nikdo nevšiml. A hned to tu dneska čistí. Zavolejte si na 156, oni vám poradí.“ Říkám: „Díky moc“, a odcházím. Vytáčím číslo a hledám jakoukoliv známku toho, že je tu nějaká informace o omezeném parkování. Modrá čára nikde. Žádné karty za předními skly. Ale jasně, už to vidím – značka – zdá se mi fakt nenápadná – která informuje o tom, kdo a kdy tu smí parkovat.

Hlas v telefonu je ochotný, radí co a jak, skoro mám dojem, že „soucítí“. Slušný člověk – to nikomu neublíží a jinému pomůže. Jdu pěšky k odtahovému parkovišti – naštěstí jen cca 2km. Je zima, mně je zima, v ruce tašku s lahvemi na mateřské mléko. Necítím vztek, necítím lítost – jen je mi prostě zima. Před parkovištěm stojí asi pět lidí. Brána zavřená. Jedna „budka“ pro pracovníky parkoviště, druhá „budka“ pro policisty. Do areálu pouští po jednom. Dávají si na čas. Asi součást „trestu“ za přestupek.

Stojím tam přes hodinu, než na mne přijde řada. Už padla tma. Jsem vymrzlá, ale v souvislosti s tím, co se děje v mém životě – to všechno vnímám „zdálky“, nějak neosobně. Chybí mi energie na cokoliv – na slova, na vztek… Vyřizuji všechny náležitosti v „první budce“ a platím 1500Kč. Přecházím do druhé. Předkládám zase doklady a policista se mě ptá, proč jsem tam parkovala. Dívám se na něj unaveným asi dost vodnatým, prázdným pohledem a říkám něco jako: „Nezlobte se, ale já nebudu argumentovat, proč ženská stojí před porodnicí, kde je široko daleko jediné dětské ARO a proč tu s sebou mám lahve na mateřské mléko.“ Druhý policista zvedne hlavu a sleduje mne. Čekají výmluvy, vysvětlování – všechno to, co určitě odsud důvěrně znají. Jenže já už mlčím. Chci zaplatit pokutu – chci splatit dluh za svou nepozornost a jet domů.

(Domů k partnerovi. Chci si na chvíli nějak vydechnout, na chvíli povolit stavidla a předat tíhu. Na chvíli se zastavit a slyšet: „Bude to dobré.“ Chvíli se nechat utěšovat. Chvíli si stěžovat, jak je život nespravedlivý. Chvíli klást ty nesmyslné otázky: „Proč?“ Zase hledám ten jeden jediný pevný bod - v tom životním zemětřesení. A pak se zase zvednu a zvládnu všechno, co je potřeba.)

Slyším, že jeden z policistů říká: „My víme, kolik musíte zaplatit odtahové službě, tak nám už zaplaťte jen 100Kč a jeďte domů.“

Jsem jim vděčná – za diskrétnost, za pochopení, za vstřícnost. Za to, že už nechtěli nic vědět.

Scházím pracně strmé schůdky z „budky“ (jizva a místa po drenech v té zimě neskutečně bolí). Nasedám, startuji, zatápím naplno a jedu večerní osvětlenou Prahou domů.

Vyčerpaná, prázdná…otupělá.

Následující den si dávám dobrý pozor, kde mohu zaparkovat. Kroužím kolem porodnice jako satelit – jedno, dvě, tři kolečka – nemohu najít volné parkovací místo. (Silně zamražené mateřské mléko tuhle novou skutečnost „nevydrželo“. Je na nic. Sestry ho vylévají do odpadu.)

Když se mi podaří vtěsnat mezi dvě auta (a je to „naknop“), házím mince do parkovacího automatu. Na místě mohu stát limitovaných 6 hodin. Cena parkovací hodiny 40Kč. Předplácím si 5 hodin – 200kč – a tak to bude každý den – ještě téměř celý měsíc.

Peníze jdou do pokladny Magistrátu. A já vážně uvažuji, že si dám za okno velkou ceduli: „Moje nedonošené dítě je sponzorem Magistrátu pro Prahu 2.“ Neudělala jsem to – škoda – na revoltu musí mít člověk alespoň nějakou energii a musí se mu zdát v danou chvíli důležitá. Mně se to už pak důležité vůbec nezdálo.

Důležité je to TEĎ – když se vláda a opozice (a zdravotníci a lékaři a kdo ví, kdo ještě) handrkují o regulační poplatky. 60Kč za den profesionální péče o mé dítě mi přijde v souvislosti s parkovným před porodnicí směšné. Vlastně ne směšné – přijde mi to „slepé“. Žádné demonstrace, žádné billboardy, žádné emotivní diskuse o parkovném – to je samozřejmostí – nikomu nepřijde divné, že má platit za to, že někde může nechat stát své auto. Když jsem viděla billboard s nápisem „ještě nevydělává a už platí“, ironicky jsem se usmála – jela jsem zrovna koupit nějaké věci (jako odsávačka 1800Kč, lahvičky 80Kč/kus, dětské ubrousky 79Kč/balík…) – prošlo by mi v lékárně, kdybych řekla, ať mi to dají zadarmo, že je to pro mé malé dítě, které ještě nevydělává…

A tak prostě přemýšlím…co všechno jsem získala za těch 60kč za den. Je to velmi jednoduché – život mého syna. Dá se to vyčíslit? Dá se to převádět na peníze? Dala bych cokoliv z věcí a „majetků“, které mám – a nezaváhala bych. A nelitovala. A nepřišlo by mi to „nespravedlivé“.

Další dny běží – objevují se „drobné“ komplikace. Po vysazení antibiotik se obnovují abscesy na noze. Přijde mi to jako z „bláta do louže“. Není dobré, aby byl syn dlouho na silných antibiotikách – nebude se moci obnovit mikroflóra ve střevech (i tak bude plná rekonvalescence střev trvat zhruba 4 měsíce). Když lékaři vysadí antibiotika, obnoví se zanícená ložiska. Vpich centrálního žilního katetru po 24 hodinách rudne. Musí ho vyndat. To není dobré – lékaři těžko hledají jakoukoliv žilku. Je to začarovaný kruh a tak zase čekáme…až bude syn o trošku starší, až se o trochu zlepší jeho obranyschopnost. Čekáme, jestli zánět zůstane jen ve stavu „lokálních ložisek“ nebo jestli se rozšíří na celkový zánět. Centrální katetr napichují do žíly na hlavě. A tak má syn zase „anténku“ a „čelenku“ z pružného obinadla. Vypadá to hůř, než jaké to pro něj ve skutečnosti je.

Nepamatuji si to přesně, ale zhruba po týdnu syna překládají z ARA na JIP. Je to fajn pocit. Už ne žádná euforie – držím se trochu zpátky – ale přece jen je to prostě fajn. Plných šestnáct dní je pouze na infúzních roztocích se všemi potřebnými živinami, vitamíny a antibiotiky. Žádné mateřské mléko, žádná radost ze zvyšujících se dávek – lékaři jsou velmi opatrní. Každodenní vážení je jen „pro formu“ – přibírá po gramech.

Několikrát synovi otvírají a vypouští abscesy na noze. Zkouší různé masti, různé metody. Je to jako na houpačce – občas lepší, občas horší. Dokud nebude noha vpořádku, nemůže být syn přeložen na intermediální oddělení. Čas se vleče.

Jsou vánoce. Kupuji synovi plyšového lva a přivazuji mu ho nad inkubátor. S partnerem syna chováme a tak společně prožíváme první Štědrý den. A já si uvědomuji, že JE „štědrý“ – syn je živý a o půl kila těžší než když se narodil.

Jenže si také uvědomuji, že začínám být unavená, podrážděná. Že se na mne podepisuje život v tomhle zvláštním světě. Prostě asi začínám být divná… Žiji ze dne na den. Přežívám čas, než ráno odjedu za synem a přežívám večery a noci, než za ním zase pojedu. Jsem pohlcená, jsem chycená v pasti – nevidím to. A nejsem připravená slyšet to od partnera. NECHCI to slyšet. Přichází první krize. Asi jedna z nejtěžších. Už vím, že možné je všechno. Oba se snažíme, ale jde to těžko. Jde to pomalu. Oba si lížeme rány, oba jsme vyčerpaní…oba bychom chtěli na chvíli odložit břemeno, ale není komu – nejde to, prostě ho je třeba nést dál. Pokračovat. Počkat na nějaké „potom“…

Život je plný paradoxů – cítím se opravdu hodně blízko dna – ale synovi se začíná dařit. Toleruje „první“ dávky mateřského mléka. Začíná na 2ml, při své váze cca 1500g. Abscesy mizí. Syna překládají na intermediální oddělení. Poprvé mimo inkubátor. S „výhřevnou dečkou“ pod sebou, ve svetru a pletené čepici, zabalený do peřin, ale mimo inkubátor!

3.ledna 2008 nastupuji do porodnice jako doprovod dítěte.

Pro syna začíná to lepší období života. Pro mne jedno z nejhorších. Škrábu ze sebe zbytky energie. Následující měsíc mne sráží na kolena – možná ještě níž.

Autor: Lea Winterová | pátek 13.6.2008 20:35 | karma článku: 46,02 | přečteno: 15646x
  • Další články autora

Lea Winterová

Velrybí ocasy, muffiny a jiné (ne)dobroty

Mohlo by se zdát, že budu psát o jídle, nových receptech a doporučeních, kam zajít na dobré jídlo... Mohlo by se zdát, že povzbudím vaše chuťové pohárky, začnete slinit a těšit se, že byste si něco takového během týdne mohli dopřát. Mohlo by se zdát, že to bude příjemné čtení.

5.11.2012 v 11:05 | Karma: 26,37 | Přečteno: 2540x | Diskuse| Osobní

Lea Winterová

Hvězdy podzimní kolekce, ve kterých nezazáříte

Tak mi dneska - nebo už včera? – přišel newsletter od firmy "XYZ". Nabízejí mi ke koupi „hvězdy podzimní kolekce“. Upřímně jsem trochu zaražená. Hvězdy? Nemají snad hvězdy zářit? Fascinovat? Přitahovat? Vybízet k myšlenkám a chuti hledat „nové cesty a světy“? Marně hledám paralelu...

23.10.2012 v 9:05 | Karma: 11,38 | Přečteno: 943x | Diskuse| Ona

Lea Winterová

ethno - může být pro každého

Je škoda, že když se řekne "ethno styl", většině z nás se vybaví hippies nebo všechny ty "přírodní ženy", které i poslední kousek ženskosti schovají pod kaskádové sukně a vytahané batikované tričko, kolem krku jim visí dřevěné korále a jsou zásadně nenalíčené.

2.2.2012 v 9:50 | Karma: 11,84 | Přečteno: 1365x | Diskuse| Osobní

Lea Winterová

...bude bál...

Nejsem "bálový" typ. Ale jednou za rok vždycky přijde událost, která do téhle kategorie spadá a které se musím zúčastnit. A vždycky mi to "jednou za rok" vyděsí :-)

26.1.2012 v 9:45 | Karma: 10,07 | Přečteno: 989x | Diskuse| Osobní

Lea Winterová

vestičková...

...miluji vestičky. I jednoduchému modelu totiž dodají šmrnc. Splňují všechny moje nároky na zvládnutí "hektického rána", kdy vypravuji syna do školky - rychlé, stylové a navíc: finančně nenáročné.

24.1.2012 v 9:40 | Karma: 10,86 | Přečteno: 1338x | Diskuse| Osobní
  • Nejčtenější

Tři roky vězení. Soud Ferimu potvrdil trest za znásilnění, odvolání zamítl

22. dubna 2024,  aktualizováno  14:47

Městský soud v Praze potvrdil tříletý trest bývalému poslanci Dominiku Ferimu. Za znásilnění a...

Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici

25. dubna 2024  12:40,  aktualizováno  14:38

Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...

Takhle se mě dotýkal jen gynekolog. Fanynky PSG si stěžují na obtěžování

21. dubna 2024  16:37

Mnoho žen si po úterním fotbalovém utkání mezi PSG a Barcelonou postěžovalo na obtěžování ze strany...

Školu neznaly, myly se v potoce. Živořící děti v Hluboké vysvobodili až strážníci

22. dubna 2024  10:27

Otřesný případ odhalili strážníci z Hluboké nad Vltavou na Českobudějovicku. Při jedné z kontrol...

Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město

24. dubna 2024  11:40,  aktualizováno  15:50

Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...

Má přejít česká ekonomika na válečný režim? Doba míru je pryč, říká Pojar

27. dubna 2024

Vysíláme Britský premiér Rishi Sunak nedávno oznámil, že jeho vláda uvede zbrojní průmysl do válečného...

Každý druhý učitel v Německu zažívá ve třídách násilí. Brutalita na školách roste

27. dubna 2024

Premium Německý učitel se stává docela riskantní profesí. Násilí se stává stále běžnější částí vyučování a...

Biden nečekaně kývl na předvolební debatu. Kdykoli kdekoli, říká Trump

26. dubna 2024  22:27

Americký prezident Joe Biden se v pátek nechal slyšet, že by chtěl do debaty se svým předchůdcem...

USA mění systém pomoci Ukrajině: už ne sklad, ale zbraně přímo ze zbrojovek

26. dubna 2024  21:30

USA chystají dosud největší balík vojenské pomoci Ukrajině v přepočtu za více než 140 miliard...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

  • Počet článků 30
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 4329x
Mám ráda:
kulturu Geiš a Samurajů - ruské autory a Chaima Potoka - Tao a Judaismus - Led Zeppelin, Guns and Roses a gregoriánské chorály - svou motorku a cestování - malování, fotografování a vlastně cokoliv, co mne inspiruje

Nemám ráda:
levicovou politiku - když se někdo "veze na systému" - ženy se scénářem "chudinky" - davy lidí

...a opravdu nemám ráda feminismus.