890 gramů skutečného života - VI.

Sestra mne vede na „hotel“. To je slang pro pokoj s šesti lůžky a kuchyňkou o patro níž než je intermediární oddělení. Nejsem „komunitní typ“, takže se necítím úplně ve své kůži. Přede mnou stojí jedna zrzka s ohníčky v očích a jedna křehká blondýnka – poeticky bych řekla „dvě dobré víly“ nadcházejících týdnů.

jedeme domu...JH

Vybaluji věci, mám s sebou pár knih o designu (ale za celou dobu je ani neotevřu) a notebook. Než si převléknu postel, „holky“ (jsou to matky od dětí, ale budu psát „holky“, protože to lépe vystihuje náš vztah) hlásí, že je čas. Vyjíždíme výtahem na intermediár. Dostávám všechny potřebné instrukce – začíná tříhodinový rytmus života – rychlopopis: chodba, jízda výtahem, toaleta, chodba, „dobrý den“, vypnutí Baby Sensu, změření teploty, přebalení, zvážení, pokus o kojení, zvážení, nahlášení rozdílu váhy, dokrmení, čekání na odříhnutí, uložení do postýlky, zapnutí Baby Sensu, odsávání mléka na elektrické odsávačce, popis lahvičky s mlékem, „tak nashle“, chodba….. Večer koupání, převlékání…a od 24.00 do 5.45 noční pauza.

Někdy je nám zpestřením režim vyzvednutí našeho jídla, který se občas překryje s péčí o dítě – pak dostáváme „vynadáno“. Která z nás je zrovna při síle – vyjednává „nové podmínky“ nebo vysvětluje na naši obranu, proč jsme nebyly u kuchyňky ve správný čas. Někdy jsme nad věcí, někdy se tomu upřímně zasmějeme, někdy nás to naštve… prostě „jak kdy“.

Ráno v 9hod je vizita – je poznat, která z nás čeká na nějakou zásadní informaci. A není to vždycky příslib odchodu domů. Tváře signalizují, tělo mluví…

Mne lékař informuje o velmi hypotetické možnosti, že když syn udrží potřebnou tělesnou teplotu, budeme moci být do týdne propuštěni. Tonoucí se stébla chytá, a tak jsem se „chytla“. Nepoučitelná. Hypnotizuji monitor teploty pod postýlkou. A začíná mi být pomalu jasné, že to týden určitě nebude. Balím syna do peřinky jako kuklu, nikde „nesmí unikat teplo“. Jako by to mohlo něčemu pomoci. Sestry se nad tím „kuklením“ usmívají.

Současně lékaři hlídají toleranci k umělé stravě, protože já nemám dostatek mateřského mléka. Dva měsíce se pokouším tzv. rozkojit – je to urputné, usilovné – psychika vykonala své. Po první atace nekrotizující enterokolidity (psala jsem o tom jako o zánětu střev) bylo „rozhodnuto“. Snaha nesnaha, doporučení nedoporučení, rady nerady, čaje nečaje…stále nevalný výsledek.

Na intermediáru jsem si nikdy nezvykla na to, že mám mléko odsávat u elektrické odsávačky v místnosti, kde je řada dětí, maminek, případně pár tatínků nebo jiných návštěv, z boku za sklem počítač, u kterého sedával lékař/ka. Nikdy jsem se „neotrkala“. Čas od času jsem měla takový ten divný pocit, jako když u lékaře jdete po chodbě se sklenkou s močí… Chcete trochu soukromí a nemáte ho. Schováváte, co se dá, točíte se bokem, zády…ale na tom divném nervózním pocitu to nic nezmění. Už to chcete mít za sebou.

Prvních pár dní necítím únavu, přijde mi, že mám vlastně dost čau – i když se tříhodinový interval reálně mění v hodinu a půl péče o syna a hodinu a půl „volna“. Kdy je potřeba se občas najíst, umýt, uklidit, vrátit nádobí…postupem času se shodujeme s „holkama“, že máme dojem, že běháme po chodbách za dětmi, pak zpět maratón s jídlem a už zase chodba.

Večery a rána jsou „nejhorší“. Budík zvoní, vy ho nemůžete zaklapnout a říci si „ještě chvíli“… Přecházím do „jiného režimu“. Něco jako přesně úkolovaný robot.

Synovi se daří – tělesnou teplotu pomalu, ale jistě, udržuje. Dávky umělé stravy toleruje. Občas zvracení, ale já jsem prý byla také „blicí dítě“. Nic závažného se neděje, všechno je v pořádku a já mám dojem, že bychom už klidně mohli jít domů. Chápu lékaře, jsou opatrní – kontrolují bříško, stolici… Racionálně to chápu, ale uvnitř mne se schyluje k neskutečné bouři.

Začínám mít dojem, že už nevydržím ani den. Že je to nekonečné, že snad nikdy neodejdeme. Jsem na hraně. Sedím na posteli, hlavu skloněnou, koukám do prázdna a najednou je vedle mne jedna z těch „dobrých víl“ a mluvíme – mluvíme o tom podstatném – že se obě cítíme stejně. Že máme pocity viny. Že to někdy s tou mateřskou láskou není tak „horké“. Že někdy ty úsměvy, mazlení a klid je jen maska, která kryje naučené automatické chování. Láme se mi hlas, tečou mi slzy. Mlčíme – vyndaly jsme kostlivce ze skříně – řekly jsme nahlas to, co si člověk těžko sám v duchu přiznává – a co nešlo říct komukoliv jinému – z pochopitelných důvodů. Zvoní budík – je čas – projít chodbou, vyjet výtahem….

Spánkový deficit doháním během dne, po chvilkách. Když to jde, brouzdám na internetu, sháním „miniaturní“ dětské oblečení, čtu recenze na kočárky…

Jeden den organizujeme bleskovou nákupní akci (musíme to zvládnout za dvě hodiny i s přejezdem do nákupního centra) – kupuji jedno z prvních oblečení, velikosti 42/44. Je to skvělý pocit, směji se, jsem spokojená… Bylo to rychlé, ale stálo to za to. Pak na posteli vše vybaluji, rovnám, třídím… Trochu se chováme jako „malé holky“ nad oblečením pro panenky – bavíme se, ukazujeme si, co kdo má, co se k čemu hodí…

Asi po dvou týdnech „se stěhuji“ na pokoj vedle intermediáru – budu moci mít syna u sebe. Strašně se těším a strašně se bojím. Nikdy jsem ho ještě u sebe neměla, nikdy jsem s ním nebyla takhle sama. Jsou to smíšené pocity a velmi silné. Poprvé si ho „odvážím“ v pojízdné postýlce na pokoj. Stavím ji těsně vedle postele, chci mít vše pod kontrolou, nedovedu si teď představit, že by byl třeba jen metr ode mne. Lehám si na postel hlavu vedle jeho (tedy přesněji: mezi námi je průhledná stěna jeho postýlky). Prohlížím si ho, jak leží, jak dýchá, skoro mám pocit, že cítím, jak voní…neumím to vyjádřit, neumím to popsat.

Přichází první společná noc a instrukce od sester: „Kdyby cokoliv, okamžitě přijďte.“ Spím, najednou řve alarm Baby Sensu – jsem tak rychle vzhůru jako bych nikdy nespala, beru syna do náručí a okamžitě zvoním na zvonek oddělení. Sestra ho kontroluje, všechno se zdá v pořádku. Pro jistotu si ho nechává do rána u sebe. Už jsem neusnula, ráno si jen v rychlosti vyčistím zuby a pospíchám za sestrou. Vítá mi shovívavým úsměvem: „Všechno v pohodě.“ Opírám se o futro dveří a usmívám se od ucha k uchu.

Po třech týdnech – v pátek - lékař vysloví tu neskutečně krásnou větu: „Ve středu budete moci jít domů – pokud se nebude nic dít.“ Ověřuji si, že jsem to slyšela správně, že to opravdu řekl, že to myslí vážně. V hlavě mažu těch pár dní a fixuji se na ten jediný.

Hned volám partnerovi, domlouváme se, co je třeba. Něco ve mně mi našeptává, že by si ze mne třeba mohli dělat legraci nebo říci něco jako: „Tak tu ještě zůstaňte do pátku…“

V úterý syna ještě kompletně vyšetřují. Na středu plánují náběry krve, ultrazvuk mozku – důležité také je, že za celou dobu se mu neobjevila kýla.

Je středa – jsem jako u vytržení – krásný den. Během vizity jsem nervózní, cítím mrazení v zádech… Lékař se na mne obrátí a říká: „Má ji tam. Včera tam nebyla a dneska tam je.“ „Co, o čem mluvíte?“ „Kýla – a dokonce to vypadá, že na obou stranách.“ Nohy mi měknou. To snad ne, to není možné, to prostě NE. Neskutečné, neuvěřitelné. Domlouváme se, co dál. Je možnost, že tam pár dní zůstaneme a mezitím naplánují operaci. S touhle variantou se nechci smířit, tu prostě neakceptuji. Nebo je varianta, že půjdeme na propustku domů, v pátek si zavolám a oni mi sdělí, kdy znovu se synem nastoupíme do nemocnice. To je pro mne jako vysvobození.

A tak balím, aby nás pak nic nezdržovalo. A věřím, že ultrazvuk mozku, který synovi budou dělat těsně před propuštěním, bude v pořádku.

S partnerem převlékáme syna do nejhezčího oblečení – a přijíždí lékař s ultrazvukem. Nedýchám, sleduji tvář lékaře, jestli zaznamenám nějaké neverbální signály dřív, než něco vysloví. Ten si prohlíží obraz na monitoru, naklání hlavu (svojí), něco si pobroukává (vypadá to, že má dobrou náladu) a nakonec říká: „Cysta, kterou měl váš syn v pravé hemisféře se krásně zajizvila, je to dobré.“ Hladím syna a partnera pevně držím za ruku.

Oblékáme synovi bundičku s medvědíma ušima, bereme ho do náručí, se všemi se loučíme a říkáme: „Děkujeme,“ a je to tak vážné a upřímné jak jen to může být.

Na chodbě syna „přikurtujeme“ do autosedačky a vycházíme z nemocnice. Nadechuji se krásného čerstvého vzduchu – jedeme domů. Zimní Praha je krásná – když máte vlastní dítě s sebou v autě.

A protože jsme s partnerem oba „tuláci“, co rádi cestují a jezdí na motorkách – je pro nás symbolem svobody zastávka na benzinové pumpě. Je to pro nás styčný bod na všech cestách, je to pro nás moment zastavení – je to prostě symbol. A tak zastavujeme na výjezdu z Prahy na benzinové pumpě a tak „křtíme“ syna na malého velkého cestovatele se svobodnou duší a jsme ŠŤASTNÍ.

Trochu delší P.S.

Operace obou kýl byla „banalitou“, v nemocnici jsme byli tři dny. Celkový počet dní hospitalizace 87. Hmotnost při propuštění 2125g, délka 44cm.

Teď bylo synovi osm měsíců, má za sebou další kontrolní ultrazvuk mozku, opakované pravidelné kontroly u dětské specialistky, „normální“ dětské lékařky, oční vyšetření, rehabilitace, kontroly na neurologii – a postupně dohání vše, co je třeba.

Jako každá máma si myslím, že je úžasný, krásný, roztomilý, zvídavý, chytrý – jedinečný. A jsem šťastná, že ho máme – že se narodil právě nám. Že všechno, co bylo, bylo vlastně nějak „dobře“.

Chci touto cestou poděkovat všem, kteří se podíleli na záchraně a rekonvalescenci mého syna. Chci poděkovat lékařům, sestrám, rehabilitační sestře. Chci poděkovat „holkám“ z „hotelu“.

Chci poděkovat příbuzným a blízkým lidem, kteří se mnou a vedle mne byli.

Partnerovi – tomu člověku, kterého pohledem vždycky hledám jako jediný pevný bod.

A chci poděkovat svému synovi – že je tu se mnou.