890 gramů skutečného života - IV.

Někteří z vás mne podezírají z psaní červené knihovny – špatné (může být jiná?). Někteří z vás mne analyzují a dělají závěry o mých úchylkách (potřeba obdivu, sebeprofilace do univerzálního umělce), někteří z vás mne podezírají z literárních ambicí a druhým dechem „z pozice znalce“ dodávají – že na ně nemám. Někteří z vás mne podezírají ze sektářství, z přehnané dramatizace (lhaní), z manipulace s lidskými emocemi a sympatiemi. Někteří z vás analyzují mého partnera a vynáší soudy o tom, jaký je, resp. není. S některými jsme dokázali najít společnou řeč a výsledek diskuse byl (alespoň pro mne) důležitý. S některými se tak nestalo.

Dva dny přemýšlím o tom, že o svém synovi a svých pocitech už nebudu psát.

Že jsem možná měla mylné představy o tom, co to je blog a co to je kategorie „osobní“.

A uvědomila jsem si, že jsem řadu věcí nedomyslela. Prostě jsem začala psát. O něčem, co pro mne bylo v životě velmi zásadní. Asi ze stejného popudu a impulsu jako jiní lidé tady píší o čemkoliv dalším, co je pro ně nějak důležité, co je nějak „nutí“ to napsat.

Současně ale také přemýšlím, proč by mělo mít těch pár lidí tak zásadní vliv (oproti množství těch, pro které můj osobní příspěvek má nějaký smysl). A když by z ničeho jiného - ale je toho dost - tak z principu se tomu vlivu bráním.

Mám tedy návrh – vy, co už víte, jak a o čem píši a chcete to dočíst do konce – pokračujte. Vy, co už víte, jak a o čem píši a máte k tomu (ke mně) zásadní výhrady – neplýtvejte čas a energii. Protože vaše závěry a analýzy nic nezmění na tom, co se stalo.

Pro všechny nové, kteří nevědí – nápad nemám. Jen snad – bude-li vám připadat dva a půl měsíce v inkubátoru a dvě komata jako červená knihovna – nepište mi to (už to stejně někdo udělal za vás). Děkuji.

………………………………

Druhý den ráno zase nasedám do auta. V hlavě je prázdno. Nic se mi – kromě syna - nezdá důležité. Držím v sobě jedinou naději – je to dobré. V noci nikdo z nemocnice nevolal.

Zase procházím chodbami a tu cestu začínám nenávidět. Zvonění na zvonek a hlášení jména – čekám na sebemenší zaváhání sestry na druhém konci. Třesou se mi ruce. Sestra „bzučákem“ otvírá dveře. Nic neřekla. Neřekla: „Počkejte na rodičovské místnosti.“ V hlavě to víří…automaticky absolvuji opakovaný „dezinfekční proces“ a zase jdu chodbou. Nedokážu dost dobře popsat, co to znamená – projít chodbou. Nekonečnou…stísněnou…naplněnou strachem, co bude, až otevřu poslední dveře.

Už vždycky při příchodu na JIP padne můj vystrašený pohled na inkubátor syna.

Je tam – syn. I „dýchák“. Chci jít k němu, ale zdržuje mne poslední „dezinfekční procedura“. Sestra nám jde ihned naproti. Vpíjím se jí do tváře a čekám na první slovo, které z ní „vypadne“ (za tenhle výraz se omlouvám, ale prostě to tak bylo).

Stav je stabilizovaný. Syn je stále v bezvědomí, ale v daleko větší pohodě (jak může být někdo v pohodě v bezvědomí?????) Přece jen se ještě něco změnilo – mohu syna držet za ruku.

A tak ho držím.

Ozývá se alarm a sestra přibíhá. Stojím, ani se nehnu a stále držím syna za ruku. A – tak jak jsem se naučila na ARU – říkám, dýchej! Dobrý. Alarm přestane, sestra na mne mrkne a odchází. Uplyne pár minut a znovu se ozve alarm. Sestra je u inkubátoru okamžitě – znovu syna oživuje a já ho stále držím za ruku. Teď už se na sestru dívám pohledem plným otázek. Nic neříká, odchází. Interval se zkracuje, znovu alarm. Mám dojem, že mi sestra musela stát za zády – byla tam okamžitě. Oživuje syna, upravuje mu hadici s kyslíkem. Alarm stále řve. A já stále držím syna za ruku. Přibíhá doktor, snaží se změnit polohu hadice a sestra stále masíruje hrudník a já stále držím synovu ruku. Celou dobu ječí alarm. Doktor zvedne hlavu a říká: „Jděte na chodbu, budeme muset přeintubovat.“ Odcházím. Když za sebou zavřu dveře – posadí mi to na zadek. Sedím v džínách na zadku na nemocniční chodbě. Svět je mi ukradený. Sestra mi nese vodu. Sedím tam, opřená o zeď, která studí, zem studí – klepou se mi ruce a špatně se mi dýchá. Brečím. Držím si hlavu. Snažím se uklidnit, snažím se zvednout – nechci přitahovat pozornost – ale nejde to. Nejde to se zvednout. Vzdávám to. Hypnotizuji dveře. A čekám. Čekám, až někdo vyjde a řekne: „Všechno v pořádku, můžete jít dovnitř“, nebo…. Je mi zle. Hrozně zle.

Nevím, jak dlouho to trvá.

Dveře se otevřou: „Můžete jít dál.“

Alarm je potichu. Dýchák šustí. Syn vypadá v klidu.

Zůstávám, jak dlouho to jen jde. Při odchodu se ujišťuji, že kdyby se něco dělo, budou mi volat. Slibují, že ano. A já se modlím, aby nevolali.

Večer zvoní telefon – volá známá – jen tak. Chtěla si popovídat…“Zabila bych ji“ (promiň).

Když přijedu následný den za synem – první, co slyším je, že neslyším, nic. „Dýchák“ stojí u jeho inkubátoru, ale nehýbá se. Je vypojený.

Doktor ke mně přichází a s neskrývanou radostí mi říká, že syn dýchá sám a že je při vědomí. Že vypadá velmi dobře. Chovat ho ještě nemohu.

Den na to, je můj syn absolutně bez podpory dýchání. Po 31 dnech jeho života dýchá sám – plíce udrží roztažené. Přijde mi to neskutečné. Stojím tam a připadám si…jako Alenka v říši divů. I ošetřující lékař je trochu zaskočen – ale na vše se najde teorie. Organismus byl vystaven extremnímu stresu a mobilizoval síly – došlo k akceleraci vývinu klíčových orgánů, které jsou pro udržení života organismu nezbytné.

Můj syn dýchá, je při vědomí a já ho mohu zase několik hodin chovat.

A tak zase sedím v křesle a držím ho v náručí. Spí. A já nepřemýšlím, co bylo ani, co bude – naprosto výjimečně zažívám intenzivní pocit „právě teď“.

7 dní je můj syn absolutně bez stravy. Výživu dostává formou infúzních roztoků. Dostává kombinaci silných antibiotik. Postupně se hojí a mizí i absces na noze.

Po týdnu dostává malé dávky mléka. A protože se velmi rychle lepší a vše vypadá v pořádku, dávky postupně navyšují.

Mám radost, že se zase dívá (ne na mne, myslím tím to, že má otevřené oči), že jí, že to zvládl tak dobře, tak rychle. Několikrát se přijde podívat primář. A zase se začíná mluvit o štěstí…

Na JIPu mají malovat. A tak trochu s předstihem – stále v inkubátoru – překládají mého syna na intermediální oddělení. Pro všechny rodiče tohle znamená zelenou pro odchod domů. A já si zase říkám – my opravdu budeme do vánoc doma!!! Začínám plánovat – představuji si vyzdobený dům, světlo svíček a syna u sebe. Byly to skvělé plány – nechala jsem se jimi unést. Bylo tak snadné tomu uvěřit…. Naděje je nakažlivá.

Jenže…dostala jsem chřipku. Vím, že nemohu jít na oddělení mezi děti – ohrozila bych je všechny. A tak s výčitkami svědomí zůstávám jeden den doma – vyležet se, vypotit se.

Partner jede sám. Každou hodinu posílám sms a zjišťuji, jak synovi je. Jsem nervózní. Jsem jako na jehlách. Partner se vrací plný nadšení, že se domluvil, že bude moci syna poprvé vykoupat. A mně je hrozně líto, že u toho nebudu.

Léky mi zabraly. Jsem fit. Ještě večer peru oblečení (po měsíci a půl mohu syna obléknout do jeho oblečení). Je to zase jeden z těch mezníků, které se nedají vymazat z hlavy. Stojím u žehlicího prkna a dívám se na ty „miniatury“ – velikost 42 a i to mu bude hodně velké. Ale ten pocit, že bude konečně oblečený – jako chlap :-)

Parkování a průchod chodbou je najednou veselý. Nesu taštičku s oblečením a den mi přijde krásný a přívětivý. Cítím obrovskou vnitřní radost a taky netrpělivost. Už tam chci být.

Otvíráme dveře na oddělení, bereme si klíče od šatní skříně, svlékáme kabáty a zase vcházíme na oddělení. Sestra nám zatarasí cestu.

„Paní Winterová, běžte si na ARO, oni vám tam všechno řeknou.“

Pohled mi zchladl, žaludek se sevřel, cítím silnou nevolnost. Dostala jsem pár facek. Co? Co????? Proč? Milion otázek…už zase jdu chodbou. Nesu tu taštičku a proklínám se, že jsem zase uvěřila…Chci s tou taškou někam mrštit. Mám vztek. Mám strach.

Jak to popsat? Jdeme tou chodbou a já vím, že je něco špatně. Syn není na JIPu, je na ARU. Je tam, kde začínal. Je zase ve světě alarmů a přísného režimu. Něco je opravdu hodně špatně. Vidím ten obraz, jak leží zaintubovaný, oči zavřené, pusu otevřenou, na hlavě napíchnutý žilní katetr…Zase zamčený ve „skleněné rakvi“…

Je to nekonečné – chodba, celé to dezinfikování…všechno, všechno se vleče. Cítím silný vnitřní třes, ale ruce se neklepou.

Přicházíme na ARO. Ošetřující lékař je u jiného dítěte. Sestra nemůže podávat informace. A tak tam stojíme a nevíme nic. Tečou mi slzy a rozevřenou dlaň pokládám na stěnu inkubátoru. Zůstává tam mokrý obtisk. Cítím, jak mi hoří hlava. Partner mi něco říká, ale neslyším ho. Bere mne kolem ramen, ale já bych si chtěla lehnout vedle syna do inkubátoru. Zavřít se do té prokleté krabice s ním.

Lékař přišel. Je vidět, že má trochu problém říci, co se stalo. Jedná se o druhou ataku zánětu střev. Není to standardní, není to obvyklé. Onemocnění se nevrací. Syn je opět v bezvědomí a na podpoře dýchání. Znovu kombinace dvou silných antibiotik. Zvažují transfuzi krve. Já ani partner nemůžeme být dárci. Zase nemůžeme vůbec NIC. Zase jsem ÚPLNĚ ZBYTEČNÁ.

Vím, že nemá smysl spekulovat, ale nejde to.

Když se to stalo poprvé, můj syn z toho vyšel bez následků. Jako jeden ze dvou dětí. Některé děti zemřely. Většina podstoupila náročnou operaci střev a zavedli jim „vývody“. A tak jsem kladla otázky sama sobě – a vím, že jsou nesmyslné – prostě se to vrátilo, protože nemůže někdo takhle vyhrát? Vrátilo se to, protože to bylo „příliš snadné“? Je možné, aby z toho vyšel znovu bez následků? Jaká je pravděpodobnost? Může mít takové štěstí? Bude mít takové štěstí?