890 gramů skutečného života - III.

Chodím za svým synem každý den. Každý den 4-5 hodin společného života. Každý den to samé. Každý den alespoň 3 hodiny nepřetržitého chování na nahém těle. Každý den několik alarmů. Je to vyčerpávající a já mám mnoho času přemýšlet…a sledovat, co se děje kolem... Jak se (ne)daří ostatním dětem. Někdy přijdu a inkubátor, ve kterém ještě včera leželo dítě, je prázdný.

Mému synovi se daří. Daří se mu tak dobře, že se lékaři a sestry chodí na něj dívat – jen tak. Prý pro dobití „vlastních baterek“. Pro radost z práce, pro naději, že občas se objeví mimino, které se nepohybuje „na hraně“.

Věřím – věřím tomu. Věřím, že můj syn je „výjimečný“. Věřím, že můj syn je „vyvolený“. Věřím, že můj syn, dostal dar velkého Bojovníka. Věřím a víra se mění v pýchu. Jsem pyšná matka. Zapomněla jsem, že pýcha předchází pád…

Teď je ale vše v pořádku. Jen drobná „komplikace“ – zanícení vpichu z centrálního žilního katetru. Jinak nic. Můj syn nepotřebuje kyslík, nepotřebuje podporu srdeční činnosti, dobře jí… V podstatě jen čekáme, až trochu zesílí a udrží hlavičku ve vhodné poloze, aby si nezaškrcoval hrtan, což způsobuje ony srdeční pauzy. Pravidelně přibývá na váze…

Jsem v klidu, chovám ho a dívám se. V inkubátoru „vedle“ je nová holčička. Celá zabalená v růžovém. Je opravdu maličká (uvědomuji si, že je to zavádějící, protože tady jsou všechny děti maličké). Skoro usínám, když přichází mladá paní v plátěné nemocniční košili (stejně jako před pár dny já), trochu schoulená ke straně (bolestí po císařském řezu), šoupe nohama a pomalu se blíží ke své dceři.

Zůstává stát asi metr a půl od inkubátoru. Stojí tam se svojí matkou, která ji doprovází. Nevidím za sebe, ale najednou slyším přerývavý vzlykot, který se mění v hysterické štkaní. Obě odchází. Nevím, co si myslet, dávám tomu čas. Sestry se na sebe dívají, nezastřou rozčilení -  skutečně nechápou.  Jdou zkontrolovat holčičku k inkubátoru. Rozbalují ten růžový uzlík. Všechno je vpořádku. Matka - babička se za pět minut vrací s fotoaparátem. Sestry zjišťují, oč jde. Matka - babička vysvětluje, že se matka - dcera při pohledu na své dítě zhroutila a že jde malou alespoň vyfotit, aby si ji matka - dcera mohla prohlédnout. Sestry tolerují zablýsknutí blesku. Když je matka - babička pryč, tiše diskutují. Nechápou. Nevidí důvod, proč to matka - dcera nezvládla.

Měla bych říci – že já to chápu. NE. Ani já to nechápu. Člověku se třesou nohy, bojí se nečekaného, bojí se nové situace, ve které nikdy nebyl – ano, bojí se, co uvidí. Ale situace ke zhroucení? To opravdu není!

Přemýšlím, u koho ta holčička najde bezpečí. Přemýšlím, proč s ní vlastní matka nedokáže být v tak těžkou chvíli. Přemýšlím, kde jsou hranice „nesnesitelného“. Přemýšlím, co to je „ono zhroucení“. Jak se to dělá, jak to vypadá – když o náš život (život matek) nejde. Nejsme v situaci ohrožení. My v každém případě tohle všechno reálně přežijeme – ale některé z těch dětí ne.

Přemýšlím, co jednou tahle matka odpoví, až se jí krásná culíkatá holčička zeptá: „Mami, jaké to bylo, když jsi mě viděla poprvé?“

Spouští se alarm. U nás to není. Holčička má pauzu. Přibíhá sestra a probíhá standardní bleskové oživování. Za těch pár hodin, co tam jsem, má holčička několik pauz. A sestry jen říkají: „Začíná na tom být špatně.“

Něco se mi honí hlavou, ale ještě to nedokážu formulovat. Dochází mi to až druhý den.

Je možné, že vlastní dítě i přes stěnu inkubátoru vycítí, že ztrácí i tu poslední kotvu – vlastní matku? Je možné, že to začne vzdávat, když mu chybí těsný kontakt? Je možné, že má matka takovou „moc“? Spolurozhodnout o životě a smrti? „Odepsat“ fatálně své dítě?

Matka – dcera se několik dní neukáže. Líže si vlastní rány? Nevím. Holčička se den ode dne zhoršuje. Zvažuji možnost, že bych jí chovala občas také. Je to jen rychlý nápad… sestry ho měly také – ve „volných“ chvílích holčičku střídavě drží v náručí.

Matka – dcera stojí jeden den zase mezi dveřmi. Jde až k inkubátoru. Sestra ji informuje o stavu. Teď už je na situaci připravená – začíná se chovat jako matka. Ne jako dcera – ne jako velké dítě. Ale jako matka. Holčička se od druhého dne výrazně zlepší.

Nehodnotím to. Popisuji a přemýšlím…

Ani já se nevyvarovala chyb – oné pýchy.

Mého syna přeložili po 14 dnech z ARA na JIP. Jsem šťastná. Nedá se to popsat. Nedá se to vysvětlit. Je to jako něco…něco neskutečného. Je to další stupeň k cestě domů. Uvědomuji si, že říkat, že dítě na JIPu je už skoro zdravé, zní divně…ale tady je opravdu všechno jinak. Je to signál, že už není bezprostředně v ohrožení života. Že potvrdil životaschopnost, že překonal zásadní krizové období.

Na JIPu je „volnější“ režim. Stále důkladná dezinfekce, stále důkladná pravidla a procesy, které je nutné dodržovat. Ale už tu není taková atmosféra napětí a strachu. Alarmy houkají jen výjimečně. Sestry déle vyčkávají, jestli si dítě dokáže samo upravit srdeční a dechovou činnost. A velmi často tomu tak je. Začínám mít pocit, že do vánoc jsme doma. Že můj syn překoná všechna očekávání, že prolomí ty zaběhnuté zkušenosti…

28.den života mého syna:

Po velmi dlouhé době si „dovoluji“ jít ke kadeřnici. Ráno „zkrášlení“ – odpoledne 5 hodin se synem. Radím se se svou vizážistkou a rozhodnu se pro radikální změnu. Ztmavení vlasů a vyfoukání do rovna. Tmavá barva je na delší dobu, rovné vlasy asi tak na den J Odcházím z kadeřnictví jako nový člověk – i když obě změny současně jsou na mne moc. Mám pocit, že ze zrcadla se na mne dívá cizí ženská. Není to podstatné, podstatné je to, že jedu za synem.

Parkuji, procházím chodbou, dezinfikuji si ruce, zvoním na zvonek, hlásím své jméno – nic divného, jsem v klidu. Beru si návleky, zase si dezinfikuji ruce, otvírám dveře na JIP, v místnosti je několik lékařů a sester. Eviduji, že stojí u inkubátoru u mého syna, ale skutečně mi nic nedochází.

Dezinfikuji si ruce.

Jdu směrem k inkubátoru a doktor jde proti mně. Postaví se mezi mne a inkubátor.

TEĎ to slyším. Ne – vidím. Slyším. Zvuk dýcháku – té harmoniky, co tak divně šustí, když „jezdí“ nahoru a dolů.

Tlačím lékaře před sebou k synovi. Ustupuje mi, ale stále částečně kryje výhled. Na „pomoc“ mu přijde další lékařka. Zastavíme se.

Slyším zvuk dýcháku a jeho slova. „V noci jsme museli intubovat. Momentálně je v komatu  a na podpoře dýchání. Večer se u něj objevila krev ve stolici, do dvou hodin byl v bezvědomí. Jeho stav je stabilizovaný. Jedná se o těžkou infekci střev. Největší riziko je prasknutí nebo proděravění střeva.“

Stojím tam – se svými tmavými rovnými vlasy – a jsem klidná. Je to divné. Přemýšlím a se zvláštní rozvahou se ptám na řadu věcí. A uvědomuji si, že jsem se synem ještě dvě hodiny před tím, než upadl do bezvědomí, byla a držela ho na ruce.

Jak je to možné? Jak je to možné????? Dochází mi to.

Lékař mi ustoupí z cesty a já mám plný výhled na syna v inkubátoru. Leží tam, s otevřenou pusou a hadicí v krku. Ruce rozpřažené, leží tam průsvitný a absolutně bezvládný.

Cítím, že mi tečou slzy. Snažím se ovládat. Lékaři stojí vedle mne, sestra za mnou. Čekají, co se bude dít. Odcházím beze slova k umyvadlu a oplachuji si obličej vodou. Beru si papírové ubrousky na smrkání. Vracím se k inkubátoru. Ptají se, jestli nechci vodu. Nechci.

Ptám se na prognózu. Není dobrá. Nemohou nic říct, nemohou nic slíbit…a já si uvědomuji, že to vím. Že mi nikdo nedá naději. Že nemohu nic. Absolutně NIC.  

Mohu zůstat, ale nesmím na syna sahat. Nesmím otevřít inkubátor. Nesmím ho držet za ruku. Sedím na židli, hlavu položenou na průhledné stěně a civím dovnitř.

Jsem v divném transu. Čas letí, nevím jak. Sedím. Otírám si slzy. Krotím myšlenky, zaháním nejhorší představy. Jedna myšlenka se přece jen prodírá silně dopředu – nedokážu ji ovládnout – „skleněná rakev“. Mám pocit, že sedím u skleněné rakve. Můj syn je tak blízko a přece nás dělí neskutečná vzdálenost. Já jsem na hranici těch, kteří jsou zdraví, on je na hranici těch, kteří se dívají smrti do tváře. Když nebude mít dost sil na boj…když nebude mít srdce Bojovníka, když mu štěstí nebude přát…

Ten pojem „skleněné rakve“ se mi vryl do paměti jako málo věcí v životě.

Sedím tam takhle skoro čtyři hodiny. Cítím se unavená. Cítím vzrůstající vnitřní neklid. Nemohu vydržet sedět. Musím se hnout, musím něco dělat…

Musím jet domů a říci to partnerovi.

Sedám do auta. Vyjíždím z Prahy. O cestě domů nic nevím. Otvírám dveře od domu a jdu do partnerovi pracovny. Stojím opřená o desku stolu a říkám, co se stalo.

Nasedáme do auta a jedeme pozdě večer zpět do nemocnice.

V tmavých vlasech vypadám jak smrt. Bledá. Rudé oči, temné kruhy pod očima. Brečím tiše. Nechci povolit stavidla emocím. Ještě se přece „nic neděje“. Ještě pořád je živý. Ještě pořád to může být dobré…

Znovu parkujeme, už je tma, jdeme chodbou, dezinfikujeme si ruce, zvoníme na zvonek, oblékáme návleky, dezinfikujeme ruce, otvíráme dveře na JIP a znovu dezinfikujeme ruce. Zvonu mám inkubátor na dohled. Znovu slyším šustění dýcháku.

Stojíme s partnerem nad synem – ruce položené na skle. Stav se nezměnil.

Stojíme tam další hodinu. Zase ten divný trans. Zase to ujišťování – bude to dobré. Zase ten „soucitný“ pohled sester a lékařů.

Odjíždíme o půlnoci. Jsem „přešponovaná“, nechci mluvit. Sedíme v KFC a pijeme vodu. Nemohu domů. Slyším cinknout mikrovlnou troubu a se škubnutím se otáčím – reaguji automaticky jako na zvuk alarmu. Chci odejít.

Nespím. Ze zbytku noci si nic nepamatuji.

Jen jediné – výčitky, že jsem byla pyšná.